V jednom z předchozích zamyšlení jsme se zmínili o pohybu a oběhu vody na Zemi. Krátce jsme se zabývali různými formami vody přímo na zemském povrchu. Nyní si povíme něco o vodě, která se nachází v zemské atmosféře. Voda tvoří cca 4 % atmosféry naší planety, tedy nijak velké číslo to není. Přesto je jedním ze základních hybatelů změn počasí a tvorby podnebí. Vodní pára je v ovzduší neustále přítomna, velkou většinou ve spodní části atmosféry – zhruba do deseti kilometrů – a s rostoucí výškou její podíl velmi rychle klesá. Do ovzduší se voda dostává vypařováním z vodních ploch, a na tom mají největší podíl moře a oceány, na jejichž rozsáhlé hladiny působí svou energií Slunce. Ohřátý vzduch s vodní parou stoupá vzhůru, díky klesajícímu tlaku se rozpíná a ochlazuje se – výstupem vzhůru ztrácí ze své teploty zhruba 1°C na 100 metrů výšky. Pokud vzduch obsahuje dostatečné množství vodní páry a podaří se mu dosáhnout své kondenzační hladiny, vznikne oblak.

Oblaka jako taková byla vždy předmětem pozorování, zkoumání a také obdivu. Nejčastěji šlo o pragmatickou snahu odhadnout vývoj počasí v nejbližších hodinách či dnech. Nelze pominout ale jen tak si plující oblaka, která se často stávala zdrojem obdivu či inspirací básníků a jiných romantických duší.

Stejně jako existují atlasy zvířat, rostlin či hornin, existují i velké atlasy oblaků. Při pozorování oblaků se ještě nikdy nestalo, aby někdo mohl říci: To znám, to už jsem viděl. A nikdy se to ani nestane, díky nekonečné proměnlivosti podmínek, ze kterých oblaka vznikají.Přesto je možné je třídit a zařazovat do jednotlivých kategorií. Pokud budete mít někdy příležitost, prohlédněte si atlas oblaků a obdivujte rozmanitost jejich tvarů. A uvědomte si, že si vlastně prohlížíte vodu...